Vážení cestující..
Proč jsem po každym venku takhle unavená?
Proč jsem vždycky totálně mrtvá?
Proč jsem smutná?
Proč se snažim nerozbrečet se jak malá holka?
Proč se mi vůbec chce brečet?
Proč se o některých věcech nemluví?
Protože se některé věci nesmí? Nelíbí?
Proč mě z toho tak bolí srdce?
Proč si zase nic nechci připustit?
Proč, kdykoli si to připustím, dostanu do nosu?
Proč pozitivní hudba neléčí tyhle splíny?
Proč je mi pořád zima?
Proč už nemam problém říkat venku narážky?
Proč se chovám jako zamilovaná puberťačka?
Proč se mi chce někam utýct a na všechno zapomenout?
Proč mi připadá, že nedokážu žít bez NÍ, ale ani s NÍ?
Proč už na mě ani má matka nepozná, že jsem kouřila..
Nebo se o to spíš snažila..
Proč se při každém JEJÍM pousmání ptám "proč"?
Proč to tak okecávám?
Proč jsem z toho tak zoufalá?
Proč to prostě nedokážu udělat bez zbytečnejch keců okolo?
Proč mám pocit, že to takhle chci zase jen já?
A proč mám pocit, že to není jenom pocit..?
Proč se pokaždý rozhlížím a koukám, kolik jde lidí?
Proč si vždycky řeknu, že až projde ta žena se psem, udělám to.. Ale pak to neudělám..?
Proč chci úplně přeskočit příští školní rok?
A proč mam pocit, že to všema těma kecama a otázkama jen dál rozesírám?
Líbí se mi si jentak sedět na nádraží.. Líbí se mi loučení.. Ačkoli jsem hrozně trapná.. Ale sakra, já vážně nevím proč..
Nejsem si jistá, že bych to měla dělat.. Vždycky se budu ptát, abych se ujistila.. Že můžu.. Ale neměla bych..
Ale kdysi, když nic nebylo, jsem si řekla, že si to budu užívat dokud jen to pujde, protože pak budu litovat toho, že jsem něco neudělala, když jsem mohla..
I když vím, že za to dostanu pořádně přes hubu..
Jenže já z toho všeho žiju.. Žiju z těch letmejch.. Víte čeho.. Prostě to zbožňuju.. Nemůžu o tom s nikym mluvit.. Ani s NÍ.. Chtěla bych o tom mluvit.. Ubíjí mě to.. Miluju to.. Chci to.. Ale neměla bych to dostávat.. Chce se mi z toho brečet.. Ale probůh.. Tohle je něco úplně jinýho, než tu kdy bylo..
Umřu
